„Řekneš mi pak taky něco o sobě?“ zeptal jsem se.

Odtrhl zuby kus masa a pokrčil rameny.

Měl bys, pomyslel jsem si, když jsem jazykem opatrně zkoušel poživatelnost našeho skromného jídla. Alespoň pár odpovědí na nejpalčivější otázky. Pak stejně zemřu.

Jenomže těch otázek jsem měl desítky a bál se jakoukoli z nich položit. Hlavně proto, že ta, která mu zachránila život, taky zemřela. Nikdy na sobě nedal znát, jestli ji má rád, jestli ho těší její pozornost. Snášel ji s podivnou netečností téměř hraničící s ignorací. Přesto nepřestala věšet se mu na krk a mluvit za něj. Představoval jsem si, že uvnitř nepředstavitelně trpí nad její ztrátou. A zároveň jsem se bál, že až se zeptám, ledabyle pokrčí rameny a bez špetky zájmu řekne to svoje: Ne. Ne jako nemiloval jsem ji. Ne jako není mi líto, že zemřela.

Proto jsem mu vyprávěl. Vyprávěl jsem svým sivům, aby věděli, že svět je víc než jed a ostré zuby naší dravé a věčně lačné bohyně. Vléval jsem jim do žil světlo, naději, touhu po míru. Šířil jsem to jako svůj vlastní protijed. I jemu to mohlo pomoct.